V POSLEDNÍCH LETECH SE VÝRAZNĚ NAVÝŠILO UŽÍVÁNÍ NĚKTERÝCH DOPRAVNÍCH PROSTŘEDKŮ V OBLASTI ELEKTROMOBILITY, JAKÝMI JSOU MIMO JINÉ ELEKTROKOLA A ELEKTROKOLOBĚŽKY. ZÁROVEŇ SE SETKÁVÁME I S NĚKTERÝMI DALŠÍMI TECHNOLOGICKÝMI ŘEŠENÍMI S RŮZNÝMI STUPNI AUTOMATIZACE. JAKÁ PRAVIDLA SE POUŽIJÍ PRO PŘÍPAD, ŽE PROSTŘEDNICTVÍM TĚCHTO DOPRAVNÍCH PROSTŘEDKŮ NEBO ZAŘÍZENÍ ZPŮSOBÍ JEJICH UŽIVATEL ŠKODU TŘETÍ OSOBĚ?

Účinné právní normy k odpovědnosti za škodu byly vytvářeny s ohledem na běžné dopravní prostředky a zařízení a při jejich tvorbě se na následující technologický vývoj nebral a bez odpovídající zkušenosti pravděpodobně ani nemohl brát ohled. Znamená to však, že se tato pravidla na případy škod způsobenými při provozu výše uvedených prostředků nebo zařízení neaplikují nebo že jsou v některých ohledech nedostatečná?

ELEKTROKOLA

Pokud cyklista na běžném jízdním kole srazí chodce nebo při jízdě na kole způsobí jinou škodu, má povinnost nahradit tuto škodu za předpokladu, že tuto škodu způsobil alespoň svým nedbalým jednáním, tj. že nejednal tak, jak lze od cyklisty průměrných vlastností očekávat. Pokud však škoda vznikne při provozu motorového vozidla, ba dokonce při provozu jakéhokoli vozidla, plavidla nebo letadla, které není (převážně) poháněno lidskou silou, je vedle řidiče odpovědný za vzniklou škodu také provozovatel dopravního prostředku.

Za provozovatele se považuje ten, kdo nikoli jen přechodně provozuje dopravní prostředek na vlastní účet a nebezpečí a fakticky s ním disponuje. Osoba provozovatele může být identická s osobou řidiče nebo vlastníka dopravního prostředku, ale nemusí tomu tak být vždy. Provozovatel dopravního prostředku, který není poháněn lidskou silou, přitom za způsobenou škodu odpovídá i tehdy, pokud nejednal nedbale. Například pokud škoda vznikla v důsledku technické vady, na kterou neměl vliv. Jedná se o tzv. přísnou objektivní odpovědnost za škodu, na kterou je v praxi obvykle navázána i povinnost uzavřít příslušné pojištění. To je podstatný rozdíl oproti odpovědnosti řidiče. Co odůvodňuje takový odlišný přístup? Český zákonodárce, ale podobně např. i zákonodárce v Německu nebo Rakousku mají za to, že tento odlišný přístup je namístě s ohledem na zvláštní nebezpečnost těchto dopravních prostředků, které se především mohou pohybovat značnou rychlostí, a tak podstatným způsobem ohrožovat ostatní účastníky provozu.

Česká právní úprava však výslovně nepamatuje na elektrokola, která se čím dál více objevují v provozu, a to nejen ve městech. Mají se považovat za dopravní prostředky, které nejsou (převážně) poháněny lidskou silou? Jinými slovy, odpovídáme a měli bychom odpovídat za škodu při jízdě na elektrokole stejně jako při jízdě autem nebo stejně jako při jízdě na běžném kole? Dle mého názoru je třeba rozlišovat. Provozovatel elektrokola se slabším výkonem podpůrného elektrického motoru není povinen nahradit škodu v rámci přísné objektivní odpovědnosti za provoz dopravních prostředků, neboť převažujícím pohonem takového elektrokola je lidská síla. Za slabší výkon podpůrného motoru lze ve smyslu příslušných evropských předpisů považovat výkon nejvýše 0,25 kW, jehož podpora se s přibývající rychlostí postupně snižuje a při dosažení rychlosti 25 km/h se vypne. Odpovědnost za škodu by tedy měl u těchto elektrokol nést pouze řidič elektrokola v případě, že škoda byla způsobena v důsledku jeho nedbalého jednání. Naopak elektrokola, která tyto parametry nesplňují, spadají do působnosti úpravy objektivní odpovědnosti provozovatele, protože jejich převažujícím způsobem pohonu je jejich motor. Je však třeba dodat, že stále ještě čekáme na to, jaký závěr k tomuto problému přijme soudní praxe.

ELEKTROKOLOBĚŽKY

U elektrokoloběžek je situace odlišná. A to z toho důvodu, že se na nich jejich řidič běžně veze, aniž by se alespoň částečně odrážel od země. Tedy převažujícím způsobem jejich pohonu je nesporně jejich motor. Jízda pouze na základě motoru je důvodem pro založení objektivní odpovědnosti provozovatele. Případné omezení rychlosti dle účinné právní úpravy nehraje roli. Tedy poškozený má právo na náhradu škody nejen vůči řidiči, pokud škodu způsobil nedbale, ale i vůči provozovateli, a to i v případě, že se provozovatel žádné nedbalosti nedopustil. To může být relevantní zvláště u sdílených elektrokoloběžek ve větších městech. V těchto případech je totiž jejich provozovatelem zpravidla společnost, která elektrokoloběžky pronajímá, a poškozený se tedy se svým nárokem na náhradu škody může obrátit i vůči ní.

Je vhodné ale doplnit, že takto nastavená účinná právní úprava odpovědnosti za škodu při provozu elektrokoloběžek není z mého pohledu vyhovující. Objektivní odpovědnost by se neměla vztahovat na méně nebezpečné dopravní prostředky, které jsou ve vztahu k jejich nebezpečnosti obdobné běžným jízdním kolům nebo chodcům. Z tohoto důvodu by bylo vhodné do úpravy objektivní odpovědnosti za dopravní prostředky zakotvit např. výjimku pro vozidla, která se na rovině nemohou pohybovat rychleji než 20 km/h. Podobná právní úprava je aktuálně účinná v Německu.

DRONY

Výše uvedená odpovědnost provozovatele dopravního prostředku se týká i letadel. Letadlo je ve smyslu této právní úpravy vymezováno jako dopravní prostředek schopný se pohybovat dostatečně vysoko nad zemí, který je určen k přepravě osob a nákladů. I přesto, že tento závěr není rovněž doposud potvrzen soudní praxí, domnívám se, že za náklad lze považovat i kameru jakékoliv velikosti. Proto za škodu způsobenou drtivou většinou dnes užívaných dronů bude rovněž odpovídat jejich provozovatel na základě přísné objektivní odpovědnosti za škodu. S ohledem na možnou nebezpečnost dronů zejména ve vztahu k riziku jejich pádu z podstatné výšky je tento závěr namístě.

V praxi to znamená, že společnost, která např. pronajímá drony k dočasnému použití, se nebude moci zprostit odpovědnosti za způsobenou škodu s odkazem na to, že škodu způsobil jejich zákazník – dočasný nájemce, nebo s odkazem na to, že škoda byla způsobena v důsledku technické závady dronu, na kterou neměla vliv.

 

AUTONOMNÍ ROBOTI

Vezměme si jako příklad plně automatického robota, který vykonává funkci skladníka bez žádného lidského vlivu kromě pravidelné údržby a toho, že byl předtím ke svým činnostem naprogramován, nebo robotického psa, který má na starost průzkum určitých objektů. Jak je to s odpovědností v těchto případech, pokud tito roboti způsobí škodu třetí osobě? Pokud by se jednalo o prostředky, které jsou schopné se samy pohybovat a zároveň jsou určeny k přepravě osob a nákladů, pak by se zde rovněž uplatnila výše uvedená odpovědnost provozovatele dopravního prostředku. I pokud by se zde však neuplatnila, v našem právním řádu je zakotvena i tzv. odpovědnost za zvlášť nebezpečný provoz, která je nastavena velice flexibilně tak, že by i uvedené moderní technologie mohla a měla pokrýt. Odpovědnou osobou je tu opět provozovatel, který se vykládá obdobně jako provozovatel dopravního prostředku. Ve stručnosti jde o osobu, která má daného robota fakticky k dispozici a ve prospěch které je užíván. V neposlední řadě může být na místě i odpovědnost výrobce, pokud lze dovodit, že robot představoval vadný výrobek.

Poškozený je tak za současné právní úpravy v zásadě chráněn obdobně, jako když je mu způsobena škoda při běžné dopravní nehodě nebo při jiných nebezpečných provozech. Je známou věcí, že moderní technologie někdy předbíhají právní regulaci. Předtím než budeme činit unáhlené závěry ohledně změny právní úpravy, je však třeba analyzovat, jak možné případy vzniku škod mohou být řešeny na základě účinných právních pravidel.

 

Text: Vojtěch Lovětínský
Ilustrační foto: archiv redakce

 

 

 

VOJTĚCH LOVĚTÍNSKÝ působí jako advokát v advokátní kanceláři Doležal & Partners, kde se specializuje především na smluvní právo a právo odpovědnosti za škodu. Vojtěch je absolventem Právnické fakulty Univerzity Karlovy (Mgr., JUDr., Ph.D.) a Humboldt-Universität zu Berlin (LL.M.). Jeden rok studoval také na Freie Universität Berlin a z Berlína má i rok praxe z tamější advokátní kanceláře. Právě zahraniční zkušenosti často využívá jak ve svých teoretických textech, tak v právní praxi. Výše uvedené téma je podrobněji analyzováno v jeho knize Objektivní odpovědnost v českém deliktním právu (C. H. Beck, 2021).